čtvrtek 27. února 2014

Dálkový pochod z Řevnice do Davle

Nepředpokládala jsem, že o týden po výletě po Berounsko půjdu zase dálkový pochod. A delší. Vždycky jsem totiž říkala, že než abych takovou porci kilometrů uběhla/ušla, tak je radši uplavu. No dobře, po sobotě možná trochu názor změním. Sice mě bolí nohy a zadek (Z ČEHO?!), ale asi je to fakt lehčí. Asi holt stárnu.

Budíček byl již v 5:30, trochu krušné vstávání na sobotu ráno po prázdninách. Ale i tak jsem si udělala pořádnou snídani a vyrazili jsme. A vzápětí na Smíchovském nádraží zjistili, že nám to o minutu ujelo. Půlhodinovou nucenou přestávku jsme tedy strávili popíjením ranní kávy a k prozkoumání nádraží. Neuvěřitelně hnusné nádraží. :-)

Konečně přijel náš vlak. ČD docela překvapili, čekala jsem ten červený hlučný, místo toho přijel tichý modrý, takže se dalo během i povídat. Dvacetiminutovka uběhla ve vlaku celkem rychle a už jsme vystupovali. Místní lidé byli v celku překvapení na ten dav lidí, tolik lidí v Řevnici asi běžně nevystupuje. :-) Registrujeme se, dostáváme mapu a vyrážíme. Start byl kdykoliv od 7 do 10. Nejprve jsme vycházeli z městečka.

Dostáváme se na lesní cestu, na které se pokouším poprvé rozběhnout. Moc mi to však nejde. :( Cestou potkáváme traktor ... A konečně další chodco-běžce. Díky tomu, že jdeme hodně podobným čase, nemáme šanci se dohonit.

A konečně se dostáváme do Mníšku pod Brdy. Nejprve obdivujeme místní zámek, u kterého musíme mít fotku. Pak si děláme kratší přestávku a jdeme nakoupit malinkatou svačinku do místního Albertu. Banány. A kočičku, teda Pribiňáčka. A na zapití litrovou kolu - občas miluji závody, vím, že hnedka vše spálím. Jediné, co nás překvapuje - je fronta u pokladen - tak velké nemají snad i v samotné Praze.

Po menší svačince se opět vydáváme na cestu. Vracíme se zpátky do lesa. Trochu Pražákům závidím, že tak úžasnou přírodu mají za rohem. Stačí sednout do regionálního vlaku a za 20 minut už jsem v lese! :-) Neříkám, že v Brně nemáme les. Ale ne tak obrovský :-)

Abychom se dostali na druhou stranu cesty, musíme přejít malinkatou řeku. A co se mi ale nestane. Jeden kámen se mi převrátí a já šlápnu do řeky. Naštestí zjišťuji, že moje boty jsou naštěstí nepromokavé a žádnou mokrou botu necítím. :-)

Závěrečné kilometry pociťuji bolest v noze. Už zase. To stejné místo, které už mě několikrát bolelo. Výrazně zpomaluji. Naštěstí zabírá růžový zázrak - Paralen a bolest tlumí.


A konečně vidím Davli! Nejprve se ovšem musíme vyfotit. Po dlouhých 38km, dostáváme v cíli diplom a tatranku. Chceme si doplnit energii, proto se chceme stavit na jídlo. Ovšem zjišťujeme, že nám jede za 10 minut vlak a další jede až za hodinu. A to se nám nechce čekat. Nasedáme tedy do vlaku. Obědovečeři si dáváme v naší oblíbené pizzerii, která je od našemu domu vzdálená celých 50m (neskutečně daleko po tolikati kilometrech! :-))




Žádné komentáře:

Okomentovat