McDonald's z druhé stránky

Pracovat v Mc Donalds v Rakousku je docela populární. Člověk dostane už jakž takž normální plat (na rakouské poměry samozřejmě), takže je zcela normální, že tu pracují matky s dětmi i starší lidé, nejenom studenti. Dostat pak takové místo je docela náročné. Mně se to nakonec s velkým štěstím podařilo. I když až napodruhé. Po ne – skvělém telefonátu (za který se stydím ještě dnes) mě pozvali na pohovor, na který jsem se dostavila i díky nepovedenému telefonátu značně nervózní. Nevzala mě, ale já nikdy nic nevzdávám a pokoušela se získat místo dál. Nakonec mi volala ta samá, že má místo v Donau Zentru. A nastal kolotoč číslo dvě. Sehnat ubytování. A zde jsem objevovala, jak se rakouská nátura vybarvuje. Místo na studentské koleji jsem našla až na cca 5. pokus. Jenže – mám to místo vůbec jistý? O místo jsem žádala v pondělí, poté, co jsem 3x musela babu popohnat, mi přišla smlouva. Až ve čtvrtek, při tátově odjezdu do Klagenfurtu. Původně jsem měla jet do Vídně autobusem z Brna, ale byl HROZNÝ PROBLÉM dostat tu jednu noc navíc. V pátek mi přišel mail, proč jí ještě nedošel mail s podepsanou smlouvou, jestli jí to do dnešního dne nepošlu, o místo přijdu. Docela šok. Tak jsem byla poprosit paní na recepci našeho kempu, zdali by mi nevytiskla a neoskenovala jeden papír. Asi stokrát mi řekla, že to není její práce. Zdvořile jsem se jí snažila vysvětlit, že to chápu, ale je to pro mě hrozně naléhavé. Nakonec, po hodině čekání se mi podařilo papír odeslat. Mimochodem za tuto náročnou práci (která normálnímu člověku MAXIMÁLNĚ trvá 5 minut) účtovali 2 eura. Naštěstí to táta přežil a mě spadl kámen ze srdce, mám ubytování. 

V pondělí, v den mého prvního pracovního dne v Mekáči, jsme vstávali již v pět hodin. Bohužel, na dálnici byla autonehoda a já tak přišla o hodinu později do práce (musela jsem samozřejmě napřed na ubytování, jinak by se ze mě stal vídeňský bezdomovec a kde jsme se zdrželi asi tři čtvrtě hodiny). Naštěstí to Natascha vzala úplně v pohodě. Odevzdala jsem pár dokumentů, dostala jsem oblečení a hurá do práce. Ze začátku to pro mě bylo hrozně těžký, navíc v ten den bylo snad nejvíce zákazníků za celou dobu. Nyní mi už práce jde a už obsluhuju na téměř stejné úrovni jako „mazáci.“ Pracuji v týmu s minimálně pěti filipínci, kteří melou pořád v jejich rodném jazyce, dále Barmankou, Maďarkou, Írankou, Portugalcem s kořeny v Africe, Řekyní, ale i tu je pár Rakušanů – Tennis, které sice bude brzy 22 let, ale už má i 2 děti – 4 letou holčičku a 2 letého kluka, Bianca, jejíž rodiče jsou Chorvati a Nicole. Mám celkem 3 šéfy – jednoho hlavního – pana Bastera a dále Nataschu, která spíš má na starosti administrativní věci – objednávky zboží atd. a dále Kathy, která spíš hlídá nás – pokladníky a kontroluje potraviny. Četla jsem spoustu o tom, že se chovají šéfové hrozně, směny plánují podle toho, jak jim se hodí a vůbec člověku nevyjdou vstříc, ale já se s tím zatím nesetkala. Ano, žádala jsem si o volno 10. srpna, kdy budu mít po výplatě, abych mohla jet s kamarádkou nakupovat, jenže to je sobota a přednost mají matky s dětmi, takže plně chápu, že jsem volno dostat nemohla. Navíc teď spousta lidí odešlo do nově otevřeného Mekáče a nám teď dokonce přijely na víkend na výpomoc holky z Hollabrunnu.

Co se týče jídla – je několikrát denně kontrolováno, nesmíme se potravin ani dotknout (hranolky atd.), stornujeme zmrzlinu, když je moc řídká … Myslím, že o potraviny je skvěle postaráno a není pravda, co se říká. Musím se přiznat, že já jím v poslední dobou hodně často tam, protože, kdo by taky obědval v 10 hodin, či v 11, když je plný od snídaně (a to snídám okolo 8) Nemyslím, že je pravda to, co koluje o potravinách na internetu o Mekáči. Překvapilo mě, že docela rozumím, hlavně šéfům, což je důležité. Jen mě štve, že zatím nemám rakouský přízvuk, který se mi tak hrozně líbí, ale to snad někdy přijde L Anebo lidé, kteří vůbec neví, co si dají a objednávku několikrát změní. L  Strašně mě potěší, když se někdo ptá o místo, a já už to mám za sebou. Jen mi trochu přijde divný, když tam někdo přijde s tatínkem a pak celou dobu mluví za vás, kazí to dojem. ;) A jsem strašně šťastná, že zrovna mě dali šanci, ukázat, co ve mně je (brali jen 1). A byla bych ráda, kdyby zákazníci ovládali aspoň trochu matematiku a jazyk, už několikrát se mi stalo, že přišli za mnou Asiati, či Rusové a nedokázali se vymáčknout, co vlastně chtějí jíst.Co se týče dnů, jsou docela klidné, lidé jsou konečně moudří a tráví ho raději na bazéně místo v obchoďáku. Nejhorší jsou teď asi soboty, kdy chodí do Mc Donaldu celá rodiny, takže objednávky nad 30 jsou docela normální. Nejklidnější bývá závěr pracovního dne, pátek. Od úterý budeme mít novinky – nové burgery a Mc Flurry, takže neváhejte a přijeďte ochutnat ;)

Vídeňské léto 2013

Letos ty prázdniny strašně rychle utíkají (ostatně jako vždy.) Tento týden na mě čekalo ve schránce překvapení. Došla mi zelená e-karta, která slouží v Rakousku jako zdravotní a sociální pojištění. Se svojí rakouskou platební kartou si připadám jako pravá Rakušačka. :) Nejlepší na tom bylo, že jsem si ji nikam vyřizovat nebyla, vyřídil mi ji za mě můj šéf. :) Já jsem musela pouze sejít pár schodů dolů.

Přeprava kola po Vídni

V práci se cítím každým dnem jistější. :) Jen mě velice mrzí, že téměř všichni ne-Filipínci odcházejí do nového McDonalds´. Já „bohužel“ zůstávám v Donau Zentru. Naštěstí tam se mnou zůstává i Rakušačka Tenis, ale odchází jak Maďarka Agnez, či Burmanka Susu. A proč píšu ne-Filipínci? U nás v práci jich je minimálně 5 a štve mě, že se celou dobu baví mezi s sebou filipínsky. Takže po prázdninách nebudu umět překvapivě německy, ale možná se naučím další jazyk a to filipínštinu. :D O to víc se těším na kamarádku Katku z Česka, až přijede. :) A na svoji výplatu a až se konečně trochu odměním nákupy v Parndorfu! Musím říct, že se šéfy vycházím docela dobře, tak snad to tak i zůstane. Dokonce se mi v práci stalo, že jsem dvakrát mluvila francouzsky, musela jsem u toho vypadat komicky, protože moc toho říct neumím. Naštěstí jsem se domluvila, objednávku nespletla a to je to, o co tu běží. :) Když někdo mluví špatně německy, tak to bývá buď Francouz nebo Čech. Výjimku zatím tvořila jedna Italka a nějaký Asiat. V případě francouzštiny jsem to pak já, kdo mluví špatně. Přiznávám se, že jsem z těch cizích jazyků tak doblbá, že už cokoliv podobného znějící češtině mám za češtinu. Takže už jsem si spletla s češtinou srbštinu, polštinu a chorvatštinu. :D

V pracovním

Už jste někdy měli osobního číšníka? Když jsem byla po Vio příjezdu (kamarádka z Ukrajiny, bydlela jsem s ní na pokoji minulý rok) poprvé ve Schweizerhausu (mimochodem nejlepší a vyhlášená hospoda ve Vídni) obsluhoval nás jeden milý číšník. Od té doby chodíme zásadně k němu. :D Neustále dostávám SMS, kdy zase přijdeme. :) Konečně můžu využít svých 1000SMS, který mám jako kredit na rakouské kartě. 

V Schonbrunnu po tréninku

A jak to vypadá s triatlonem? Bohužel na trénink mi příliš času nezbývá. Vždy ve volný den chodím do Schonbrunnu plavat, či na Donauinsel na kolo. Jsem velice překvapená, kolik tam potkám triatlonistů! Už chápu, proč některé země vládnou triatlonu, nechci však vidět, jak to vypadá v Anglii, Francii, USA, Německu, Austrálii, či na Novém Zélandu. Co se týče běhu – raději nekomentovat … Bohužel mě obrovsky zbrzdil dvoutýdenní výpadek zaviněný školním cyklokurzem a pak následném šlápnutí na včelu. Nikdy mě včela nepíchla, takže mě noha obrovsky natekla a nemohla jsem na nohu téměř došlápnout. Můj běh teď vypadá jako pochod mrtvol, navíc mě trochu pobolívá levá noha, tak snad to nebude nic vážného a za měsíc, na startu dalšího závodu, již budu fit.

Trénink na Donauinselu

Musím se přiznat, že už pomalu začínám přemýšlet, kam jet příští rok. V hlavě mám několik variant, tak jsem zvědavá, kde nakonec skončím. :D Láká mě zase práce v Rakousku, či v Německu, ale ráda bych využila své nejdelší prázdniny trochu i k cestování. Ráda bych se podívala do Švýcarska za tetou, vyrazila na francouzský kurz do Francie, či anglický do Anglie, kterou bych ráda konečně navštívila nebo si splnila svůj dětský sen – vyrazit jako plavčice do USA. :) K zapotřebí splnění si takového snu budu potřebovat přes rok splnit dva cíle – udělat maturitu a dostat se na VŠ. Doufám, že to v pohodě zvládnu, abych pak mohla v pohodě vyrazit do světa. :) Zatím ani nevím, z čeho budu maturovat. S jistotou vím zatím jen 3 předměty – nečekaně povinná čeština :-D, dále státní a školní němčina.  Čtvrtý předmět jsem chtěla zvolit původně ekonomiku, ale odrazuje mě od toho fakt, že je těžká a letos byl od maturity vyhozen jeden student a hrozil propadnutím dvou lidí u nás ve skupině. Ráda bych, aby to bylo něco lehkého, abych mohla chodit na nějaký jazykový kurz během školního roku a pořádně se připravit na přijímačky. Bohužel, nejsem přirozený talent a vše si musím poctivě vydřít, takže mě čeká rok tvrdé přípravy.  Co je ovšem horší – nevím, kam jít na VŠ. Láká mě docela spojení technického oboru s ekonomikou, či místo, kde bych využila jazyky, které mě docela baví. Ráda bych ovšem studovala ve Vídni, aby znalost němčiny byla 100%.

Mělník 2013

"Mohla bych dostat na sobotu volno? Ráda bych jela domů," ptala jsem se svého šéfa. "Bohužel, to nejde, musíš si o volno hlásit alespoň měsíc dopředu." A tak jsem se smířila s tím, že triatlon nejspíš hodně dlouhou dobu nepojedu.

Ovšem v úterý přišel za mnou sám šéf a řekl: "Škrtl jsem tě ze sobotní směny, můžeš domů!" A já se začala těšit na sobotní závod.

Původně jsem měla jet domů autobusem. Úkol číslo jedna - sehnat ve Vídni krabici. Dalo mi to dost práce, díky tomu se mi podařilo našvihat intensivně pár kilometrů. Musela jsem být brzy v práci, takže jsem musela makat. :) V pátek se mi konečně krabici sehnat podařilo, jen cesta na tramvaj (ve Vídni šaliny nejezdí :)) mě dost zmohla. Jít 500metrů s 10 kilovou krabicí dá pořádně zabrat. Jenže taťkovi se nechtělo být vzhůru tak pozdě do noci - přijela bych až o půl jedné ráno, takže pro mě raději přijel. V práci dostávám úkol od mé šéfové - sehnat pivo, které pomáhají ledvinám. :)) Po desáté přijíždím domů, padám do postele a spím.

Ráno vstáváme v přijatelnou dobu - o půl osmé, chystám pár nejnutnějších věcí a vydáváme se do Mělníka. Cesta probíhá bez komplikací. Po cestě se jdu zaprezentovat, jdeme do naší čínské restaurace, která se pomalu stává raritou Mělnického závodu.

Za 5 minut tři startujeme. Hned na začátku plavání se za někým zaháknu a plavu. Po dvou otáčkách ve vodě skupinku předplavávám, abych měla k dobru vteřiny v depe. To se mi daří, v momentě, kdy já opouštím depo, skupinka teprve přibíhá do depa. V klidu si nasazuju tretry, vydýchávám se, když v tom mě dojíždí soupeřka. Zahákuju se, jedeme 37km/hod. Bohužel, v kopcích jsem slabá a soupeřka mi hned v prvním stoupání ujíždí. Zbytek trasy už jedu sama, vůbec mi to nejede - nemám natrénováné kopce? Ve Vídni je to samá rovina, kopec by se tam hodně těžko hledal. Bohužel běh je ještě větší katastrofa. Jak pochod mrtvol. Je vidět, že na běh mi ve Vídni nezbývá moc čas. Když někdo pracuje 11:30-20:00, či 12:00-20:30, kde ho má pak zařadit?

Budu muset se naučit narvat ještě více tréninku do volna a doufám, že příští triatlon bude daleko lepší. Momentálně to vypadá, že další závod absolvuji buď Ausee (AUT), Lipno (CZE), či Faak (AUT).

Wien 2013, první dny

Na poslední chvíli mi můj vysněný plán A vyšel. Týden a půl mi volala slečna, u které jsem byla na pohovoru, že má ještě jedno místo volné a že je tedy moje. Malá změna byla, že nebudu pracovat u Floridsdorfu, ale v Donau Zentrum, lokalitou možná lepší místo, ale časově horší. V Rakousku se stále drží zvyk, že mají v neděli zavřeno a ve všední dny do max. 20. hodin, u Mekáče je výjimka, tam je o 20:30. Nicméně, díky tomu tam "zabiju" prakticky celý den, zbývá mi jen malé volno před nástupem (moje obvyklá nástupní doba je 10:30-11:30) Nevím, zda díky tomu stihnu někdy stihnu jazykový kurz, na který jsem chtěla chodit zase do Actilinguy.

Ubytování bylo na poslední chvíli trochu těžší shánět, sice mi všichni říkali, že určitě studentské koleje budou prázdné, či poloprázdné, leč, když jsem volala do Hausu Niederoesterreich, kde jsem bydlela loni a předloni, tak už bylo vše obsazené. Ubytování jsem nakonec sehnala v Kagranu, kilometr pěšky od mé práce. Krásná novostavba, útulný pokoj, jediné co mi tu vadí, je paní domácí, která si myslí, že je ředitelkou celé planety. Odbývá své hosty. Chtěla jsem přijet již v neděli, jenže mi řekla, že to nejde. Zcela náhodou jsem pak jela s jedním borcem ve výtahu, který se mě ptal, zdali nemám rakouskou kartu. Řekla jsem, že jsem dneska přijela. On mi na to odpověděl, že tu je od neděle... Trochu mi zkomplikovala život, díky bouračce na dálnici a ucpané Vídni jsem přišla první den do práce pozdě, což z celého srdce nesnáším, ale naštěstí to vzali úplně v pohodě.

Teď bych vám chtěla povědět, jak vypadal můj první den v mé práci. Pracuji v Mekáči, kde pracuje asi 95% cizinců. Snad jen moji dva šéfové jsou Rakušáci. Na úvod jsem obdržela oblečení, mám trochu jiné než ostatní, spíše pro Mc Café, protože nemají moji sloní velikosti. :D Poté jsem šla již hned ke kase, vysvětlili mi pár základních věcí, přidělili mi ostříleného mazáka a šla jsem na věc. Nejhorší problém byl pro mě nejprve najít všechny ty burgery a omáčky. Po 4 hodinách jsem nevěděla ani jak se jmenuji, po 6. jsem si na ten ruch zvykla a již pracovala sama s malou dopomocí. 3. den mi to docela už šlo, spletla jsem snad jedinou objednávku. Ono je docela těžké správně tu objednávku vyťukat, když obsluhuji nerozhodné zákazníky. Na poslední chvíli řeknou, že chtějí Ice Tea místo Coly nebo jiný hambáč. Taky jsem netušila, co někteří lidé dokáží sníst. 2 meny, k tomu 2 cheese, hamburgry, zmrzlinu, shake a já nevím, co ještě. Málem mě včera trefilo, když mi paní řekla, že chce 14 Happy Mealů, a k tomu ještě něco dál. :D Nebo když Arab u placení vytáhl 200 euro. Naštěstí proti tomu jsem chráněná a bankovku kontrolovala šéfová. Moc se mi líbí, že táhneme za jeden provaz, když mám problém, můžu se na kohokoliv obrátit. Pro představu, denně musím obsloužit 400-500 zákazníků, což není úplně málo.

A jak to vypadá s tréninkem? Poslední týdny jsem na tom docela bledě. Byla jsem na cyklistickém kurzu, kde panovali extrémní vedra, před 35°C, takže jsem trénovat nemohla. Po návratu se mi podařilo, když jsem zrovna byla s Morinkou (naše morčátko) na zahradě, šlápnout na včelu, noha mi natekla a já na ni nemohla týden došlápnout. Nyní jsem ve Vídni měla první dny docela běhání po úřadech a bankách. Musela jsem odevzdat Meldezettel, zápisový list, který je k pobytu povinný. Dále jsem si byla vyřídit svůj první účet u rakouské banky, abych se pak nezbláznila z poplatků. Ve středu jsem byla konečně trochu běhat, 30min jsem strávila spíše se seznamováním s okolí. Problém hlavních měst je, že jsou všude semafory, což mě docela štve, ale musím se s tím nějak smířit. Dneska mám konečně volný den, který strávím na svém milovaném venkovním bazénu.

Mějte se krásně a užívejte si prázdnin!