Týden před mým prvním triatlonovým závodem v Linzi jsem chtěla zjistit, jak na tom doopravdy jsem. Přihlásila jsem se na trasu C - 75km(nejkratší trasa), která byla jako jediná vypsaná pro juniorky. Raději bych jela delší trať, ale ta by mě mohla moc unavit a utlumit moji "formu." Taktika bude pořád stejná. Na rovinách pojedu se budu učit jízdu v háku, kterou ještě tolik neovládám a do kopce pojedu pěkně za své, aktivně se budu snažit jezdit kopce ze sedla. Na menších zvlněních se pokusím dál rozvíjet svou sílu v nohách a budu se snažit to utáhnout na velkou placku.
Z Brna vyrážíme s tátou již před šestou, na místo dorážíme za hodinu. Jdeme se zaprezentovat a já bych nejradši šla znovu spát. Na ranní vstávání moc zvyklá nejsem. Místo abych chodila na ranní plavecké tréninky, chodím raději do školy na češtinu a na ostatní "důležité" předměty. Pokouším se únavu rozbít, jdu se rozjezdit a hážu do sebe Pre sport od Enervitu. |
| Před ostrým startem |
Na start chci jít logicky úplně dozadu, mezi poslední. Jenže táta mě strká doprostřed balíku. Prý být na konci balíku je start v tak početném startovním poli daleko horší a start je pro všechny trasy společný. Později se trasa rozděluje, ti co se přihlásili na delší trať dokonce můžou svoje rozhodnutí v průběhu trati přehodnotit a zkrátit to na kratší. Mám pocit, že se startu nedočkám. Při slavnostním zahájení mají mažoretky vystoupení, které zezadu vůbec není vidět. Vidíme pouze jejich létající hůlky. Konečně jsem se dočkala, přichází start. Než se startovní pole rozjede, chvíli to trvá. Nejede se vůbec rychle. Po kilometru dokonce znovu zastavujeme. Kdybych si četla propozice, věděla bych, že ostrý start bude až tady, protože se opravuje v Přerově most. Když se znovu rozjíždíme, zařazuji se za tátu. Rozjíždí to za 35km/hod a výš. Není to moc, vydržím tak tvrdé nastolené tempo? Přesto se snažím aktivně závodit, když vidím skupinku, která mě předjíždí, zapojuji se do ní a snažím se kus vydržet. Po deseti kilometrech přichází pro mě úleva. Mírné zvlnění na trati, prudký kopec. Konečně si odpočinu. Jenže po kopci přichází klesání a po něm co? No zase kopec. To pokračuje zhruba do 33. km, do občerstvovačky. Tam se konečně pořádně napiji (z bidonu se mi tak dobře nepije) a sním banán. Po malé svačince pokračujeme dál. Užívám si jízdu. Do doby než začne pršet, na 48.km ve sjezdu. Po sjezdu chci zastavit a dát si návleky na tretry. Jenže jsem velice šikovná, nepoznala jsem obrovskou díru v zemi, buch a voda je v tretrách. Teď už nemá cenu si návleky dávat, pokračujeme bez zastávky. Při jízdě v dešti, zjišťuji, že je to docela i moje výhoda. O moc nezpomaluji, ve sjezdech mi to moc nebrzdí, takže jedu rychleji a na rovině si pořád držím svůj průměr. Dojíždím dokonce pár odpadlíků. Největší slejvák nás zastihuje v lese, 1.5km před cílem. Závod ukončuji svým tradičním způsobem, spurtem. Musím vydat své poslední síly. Konečně se můžu schovat do tepla. S řízkem v břiše zjišťuji, že jsem dokonce vyhrála! Vydařený závod. :)
 |
| Kdybych věděla, že mě fotí, tak bych se usmála. Příště. :) |
Zhodnocení závodu
Příjemná trať, skvělé tréninkové podmínky (déšť, zima - takové typické triatlonové počasí :)) Dokonce vítězství, co víc si přát? Příští rok bych chtěla dát rozhodně minimálně střední trať. Dokonce začínám uvažovat o 1/2 ironmanu. Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla být takový blázen. :) Jenže jsem zjistila, že kolo na triatlonu moc těžké nebývá, běžecký půlmarathon jsem taky zvládla a o plavání se ani nebavím. Pokud budu přes zimu zdravá, neměl by být 1/2 ironman žádný problém. Stačí jen vybrat nějaké pěkné místo a příští rok hurá do toho. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat